Pokrevní pouta by Richelle Mead

Můj názor:

Po delší recenzní přestávce, kdy jsem jen neustále četla, četla a zase četla, jsem si řekla, že je potřeba přelétávání ze stránky na stránku a z knihy na knihu na chvíli utnout a podělit se s Vámi o své názory. To je taky jeden z důvodů, proč na blogu žádná recenze dlouho nepřibyla. Před pár dny jsem recenzovala druhý díl Pokrevních pout- Zlatá lilie a dnes, ačkoli je to zvráceně obrácené konečně musím zapsat názor i na díl první. Nebojte, takový barbar, abych to četla pozpátku zase nejsem, jenom na recenzi na první díl už nezbyl čas.

Většina z Vás asi zná, či slyšela o sérii Vampýrská akademie napsané oblíbenou autorkou Richelle Mead. Pokrevní pouta jsou její druhou sérií o upírech, která docela úzce navazuje na sérii první. Naštěstí i takový neznalec jako jsem já (Ano, ukamenujte mě! :D) byl nakonec mírně přinucen si Pokrevní pouta přečíst, ačkoli o Vampýrské akademie nevím ani ň. Proto jsem ze začátku Pokrevních pout byla mírně vyvedená z míry, protože než jsem se zařadila do jakýchsi pomyslných kolejí, chvíli to trvalo.

Svět zde je totiž hodně propracovaný, má strašlivě zákonů, práv a morálních zásad, které člověk prostě musí pochopit, jinak by pro něj knížka neměla ten správný smysl. Pár stránek trvá, než se dozvíte všechno o předchozím dění, ale není to nic, co by čtení nějak znepříjemňovalo. Lidé, co Vampýrskou akademii si paměť trochu osvěží a ti co ne se aspoň dozví, co se dělo, aby o nic nepřišli.

Zdánlivě se čtenáři může zdát, že jde pouze o jakýsi uměle vytvořený svět, kde je prioritami úplně něco jiného než v tom našem. Zápletka se potom může zdát taková jednoduchá. Právě proto trvalo tak dlouho, než jsem se k této sérii dostala, nepřišla mi ničím výjimečná a zajímavá. Jenže ačkoli je pravda, že dějová linie je uspořádána trochu jednodušeji, než jsme možná u mnohých knížek zvyklí, jsou tady zase na druhou stranu rozebírány psychologicky a pocitově důležité věci.

Čtenář je potom prakticky natlačen do přemýšlení. Je to docela příjemná změna, když Vás knížka donutí opravdu se nad něčím zamyslet a projít si, co bych v takové situaci dělala já. Většina ostatních Vám jenom předhodí informaci a vaším úkolem je ji strávit. Tentokrát jsem si aspoň přečetla takovou knížku, která v tomhle směru nebyla jako přes kopírák.

Co se postav týče, jak „Sageovou“ tak Adriana a vlastně i ostatní postavy jsem si zamilovala. Přišli mi tak nějak mile normální, ačkoli většina z nich byli upíři. Sydney mě bavila hlavně z toho důvodu, že se vymykala ze stereotypu nanynek, co se chtějí stát upírkami nebo v mdlobách přijímají skutečnost, že jsou nadpřirozené a „výjimečné“. Její nejistota sama sebou byla zábavná a v jistém ohledu i milá. Skoro každému je asi jasné, která mužská postava mi padla do noty *hvízdá si a nenápadně odchází z místnosti*. Adrian byl super zpestření knížky v dobách, kdy jí trochu ubylo na napínavosti, protože jeho naprosto flákačská povaha dokázala člověka zvednout ze židle. Ještě lepší než povaha byla jiskra a vlastnost říct vždycky naprostý nesmysl, který v závěru dokázal vyznít jako moudro dne.

Hodnocení:

Nechápu, jak je možné, že jsem se k přečtení této knížky musela tak dlouze přemlouvat. Jakmile jsem ale přečetla pár stran, věděla jsem, že jsem narazila na další oblíbenou sérii a další oblíbenou autorku. Richelle Mead, pozor! Budu sledovat každý tvůj pohyb literární sférou a číst vše, co jsi kdy dostala pod ruku.

Vážně, klobouk dolů, takový talent se vidí málokdy. Pokrevní pouta jsou zase po delší době jednou z mála knih, které mě bavily, a já jenom doufám, že další díly se k nám dostanou, co nejdřív!

9/10

Trailer ke knize: