Hostitel by Stephenie Meyer (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem:

Na Hostitele jsem slyšela pět ódy už před delší dobou, ale nijak zvlášť mě nelákalo přečíst si o „mimozemšťanech“, zvlášť když autorkou byla Stephenie Meyer, která má na svědomí Twilight ságu (ne, že bych byla přímo odpůrce, ale Stmívání si mě nijak nezískalo). Když se ale objevil film a já ho poprvé shlédla, stala jsem se naprosto posedlou a okamžitě začala pátrat, kde bych knihu mohla sehnat nejrychleji. Film jsem do této chvíle viděla už třikrát a knížku si naprosto zamilovala a brzy plánuji re-reading!

Moje hodnocení:

Když jsem knihu začala číst, asi do sté strany jsem vůbec netušila, co na ní lidé tak vidí. Připadala jsem si mírně porouchaná, a říkala si, proč zrovna mně se kniha nelíbí, když spousta lidí ji může považovat za svou nejoblíbenější. Odpověď jsem našla hned o pár stran později. Ukázalo se, že Meyer mi napětí, o které jsem byla ochuzená na začátku, vynahradila ve zbytku knihy. Protože jakmile se začnete chytat, kniha se k Vám připoutá tak pevně, že od té chvíle už nemůžete na nudu ani pomyslet. Pokud se zrovna nejedná o životní nebezpečí, nebo nutnost přežít, zahltí Vás hlavní hrdinka a vypravěčka tolika emocionálními výbuchy a přemítáním o tolika věcech, že se jednoduše nebudete moci odpoutat. I kdybyste chtěli- nejde to.

Částečky knihy, které příběh tvoří, by sami o sobě byly bezcenné, skoro nepoužitelné. Jakmile se tyhle částečky ale poskládají dohromady – a že je Meyer poskládala bravurně – vzniká něco naprosto neobyčejného, co bez jakýchkoli prvků magie působí naprosto kouzelně. Najednou už to totiž není podivný příběh o okupování mimozemšťany, ale promlouvá ke každičkému z nás svým vlastním způsobem. Skoro s jistotou bych mohla říct, že každičký člověk si v příběhu najde něco svého – ať už to bude touha po lásce a porozumění, nebo zoufalství nad ztrátou svých blízkých.

Co si mně ale naprosto získalo, bylo vyobrazení „parazitů“ právě z pohledu jednoho z nich. Celý ten proces poznávání a porozumění, jak dvě bytosti v jednom těle, které by zdánlivě měly být nepřátelé, dokáží soužít a nakonec i respektovat jednu druhou. Když se na to člověk dívá dokola a dokola, Stephenie vůbec nemusela vyprávět o Duši v těle Hostitele. Stačilo popisovat naši lidskou společnost a to, jak se sami musíme snažit vyjít si vstříc a vzájemně si porozumět. Tohle pro mě z celé knihy bylo snad naprosto nejúžasnější. To, jak Poutnička vnímala náš svět, bylo neotřelé, originální a z mého pohledu naprosto okouzlující. Zamilovala jsem si ty dvě osoby v jednom těle, protože ukazovaly na to, že i ve zdánlivě pevně daných věcech může být skulina, kterou by se vše dalo od základů změnit.

Myslím, že všechny postavy do jedné jsem si nějakým způsobem zamilovala. Mohla bych jmenovat některé lidi, kteří mi svým přístupem hýbali žlučí, ale když se nad tím zamyslím, vždy dojdu k názoru, že jejich chování bylo opodstatněné a mělo reálný základ. Ať už se jednalo o Duše, nebo o lidi, každá osoba měla svůj jedinečný charakter, hodnoty, které vyzdvihovala a pevně dané meze a zábrany, kterých se držela.

Hlavní postavu, Poutnici, jsem měla ráda ze všech nejvíc. Nebylo to o tom, že to byl „parazit“, který nás všechny na zemi měl vyhubit a zabít lidskou rasu. Její názory byly často více lidské, než kteréhokoli člověka okolo a její přístup k některým věcem mně sice čas od času zarážel, ale nedá se říct, že bych s ním někdy nesouhlasila.

Melanie jsem obdivovala pro její sílu, ochotu bojovat. Po celou dobu čtení mě mrazilo a měla jsem husí kůži a myslím, že právě neustálá přítomnost Melaniiny odhodlanosti tohle zapříčinila.

Ian a Jared byli každý úplně jiní a dokázala jsem chápat smyšlení obou. Dojímalo mě, jak byli starostliví a milující, ale zároveň i bojovní a každý s naprosto odlišným pohledem na svět, který se ale v jistém bodu podobal.

Hodnocení:

Kniha sama o sobě ukazuje na vývin ne jednoho člověka, ale celé komunity lidí. Můžeme vidět rozdílné názory, rozdílné kvality a způsoby rozmýšlení nad jednou a tou samou věcí. Nutí mě to zamýšlet se nad tím, zda jsme všichni jako lidé stejní, nebo skutečně každý úplně jiný, navzdory tomu, že nás spojuje náš druh.

Kdyby byl tento příběh nekonečný, neměla bych vůbec nic proti. Mohla bych ho číst stále dál a dál, procházet myšlenkami jednotlivých postav a prožívat s nimi jejich životy a vůbec by mě to asi neomrzelo. Mám z knihy pocit, jako by neubíhal příběh, ale sám život.

Z knihy sálají silné pocity, které se Vám vryjí do kůže a jediné, co Vám už snad mohu poradit je: Užívejte si každého momentu, kdy můžete knihu číst, protože přijde okamžik, kdy ji dočtete a bude Vám to neskutečně líto! 

10/10

Zdroj obrázků zde a zde

Knihu můžete koupit zde