Vánoční blogtour (1) - Lubomír Müller

Dnes tu máme první den Vánočního blogtour a tak Vám přináším rozhovor s autorem knihy Schody do nebeského pokoje (nakladatelství Egmont) Lubomírem Müllerem . Doufám, že si to užijete a přeji krásný pátek!

1. 
Otázka: Když člověk přijde do knihkupectví a rozhlédne se po oddělení dívčích románů, vidí tam Vaši knihu přímo zářit. Ale já bych teď pro potencionální čtenáře od Vás ráda zjistila, čím si myslíte, že je Vaše kniha výjimečná pod obálkou? Proč si z těch mnoha knih vybrat k přečtení zrovna tu Vaši?


Odpověď: Čím je moje kniha výjimečná pod obálkou? Krásná otázka, ale těžko se na ni odpovídá. To je jako s krásně oblečenou ženou, nebo krásně „oháklým“ mužem. Dokud je nevysvlečete, nepoznáte, jací doopravdy jsou. Takže doporučuji vysvléct obálku mé knihy. Ona totiž přesně neodpovídá tomu, co je uvnitř. Schody do nebeského pokoje nejsou typicky „dívčí román“ a mne trochu mrzí, že v knihkupectví ji mnoho lidí přehlédne právě proto, že si podle obálky řekne: „Dívčí románek, tak to nemusím... Samé má ji rád, nemá ji rád, přijde, nepřijde, dá mi pusu, nedá mi pusu, má rád jinou, má ráda jiného, ale nemůže zapomenout, promáčené kapesníky.....“ Vím od čtenářů (především však čtenářek) Schodů do nebeského pokoje, že jim můj příběh změnil pohled na lásku, zlobu, vinu a trest. A že závěr probrečeli, protože s mými hrdiny žili a umírali. A také proto, že příběh je reálný, skutečný. Také proto, že jsem psal o sobě.

2. 
Otázka: Mohl byste nám povědět něco málo o tom, co za knihy pro nás připravujete dál? Chystáte další román pro dospívající nebo to tentokrát bude něco více pro dospělé?


Odpověď: Mám hotovou knihu pro teenagery Bílá perla v černém srdci. Tentokrát je to příběh smyšlený, ale přesto reálný, současný a z českého prostředí. Inspiroval mne hrůzný trend našeho věku, terorizmus a utrpení dětí, které se náhle ocitnou v roli rukojmí. Stane se to na Karlštejně jedné školní třídě a nepůjde o legraci. Příběh má ale i svou mysteriózní linii, která v druhém díle sahá do středověku a ve třetím do budoucnosti. Druhý a třetí díl je teprve v mé hlavě, nikoliv na papíře. První díl je v šuplíku vydavatele Egmont, ale jistotu, že vyjde, nemám. Pokud ne, vydám si ho sám, protože věřím, že si mladé čtenáře najde.
Pro dospělé mám rozepsanou knihu milostných povídek. A nyní dokončuji knihu o cestě do vlastního nitra. Takový humoristicko meditační návod na život.

3. 
Otázka: I sama za sebe mohu říct, že by mě zajímalo, co Vás k psaní přivedlo? Někteří lidé už odmalička vědí, čím by chtěli být až vyrostou, ale někteří spisovatelé tápají a k psaní je vlastně přivede úplná náhoda. Která z těchto dvou situací připomíná tu Vaši?

Odpověď: Náhoda vás může přivést ke psaní, ale náhoda z vás neudělá spisovatele. Spisovatelem se člověk musí narodit. Nedá se to naučit. Naučit se můžete spisovatelské řemeslo, dá-li se to tak říct. Ale jen ten, kdo odmalička přemýšlí v obrazech slov, kdo vidí příběhy i tam, kde jiný nic nepostřehne, kdo žije nejen život svůj, ale všech bytostí, kdo dokáže vejít do „říše divů za zrcadlo“, jen ten má šanci stát se jednou někým, kdo překročí linii pomíjivosti. Většina dnešních knih (ale nemohu to tvrdit až tak vážně, neznám všechny) má jepičí život. Dnes každý druhý, kdo udrží pero a moč (promiňte), má touhu zvěčnit se knihou. Na jednu stranu to přináší pokles kvality, na druhou stranu, každá tvořivost je vítaná. A co já? Pero udržím, moč ještě taky.... A teď vážně. Psal jsem odmalička, cestou do školy ustavičně prožíval příběhy a nahlas je zpodobňoval, hltal jsem knihy (četl jsem i při chůzi) a na starý tatínkův psací stroj Hermes Baby ťukal dobrodružné romány, které jsem hned druhý den trhal, jak se mi nelíbily. O spisovatelské kariéře jsem nepřemýšlel, chtěl jsem být krasobruslařem. Ale život udělal skutečnou piruetu, já upadl, zpanikařil a nedostal na vybranou. Nakonec jsem se stal v pozdním věku aspoň žurnalistou, a pak přišel čas, kdy jsem si řekl „dost“. A všeho nechal, a vrátil se k tomu klukovi, který chtěl psát.

4. 
Otázka: V knize Schody do nebeského pokoje se musejí hlavní hrdinové popasovat s prostředím 20. století. Je tato doba pro Vás něčím výjimečná? Proč jste si ji vybral jako dějiště příběhu?

Odpověď: Já jsem si dobu pro svůj první román Schody do nebeského pokoje nevybral. Doba si vybrala mne. Žil jsem totiž v ní. Příběh je z velké části autobiografický.

5. 
Otázka: Mě, jako pisálka (a věřím, že i všechny ostatní čtenáře) by určitě zajímalo, jak se Vám kniha o tak závažném tématu psala? Přeci jenom, první lásku najdeme v knihách často, ale o šikaně a té stinnější stránce dospívání už se moc lidí nezmiňuje.


Odpověď: Schody do nebeského pokoje jsem psal jako autoterapii. Jakýsi druh regrese, návratu do podvědomí a minulosti, vyrovnání se s traumaty dospívání, bolestí, smrtí, emočním zmatkem, s erotikou, touhami, příliš brzkým nahlédnutím do světa dospělých. Knihu jsem napsal rychle, jako ve snu. Bylo to nádherné období.

6. 
Otázka: Pro autora je každá jeho kniha jako vlastním dítětem, ale kdybyste nám mohl ještě prozradit, která z knih, které jste napsal, Vám dala do života tak nějak nejvíc? Mám na mysli, které téma, nebo jaké vzpomínky, které kniha vyvolala, Vám změnily pohled na svět?

Odpověď: Schody do nebeského pokoje jsou jednoznačně knihou, která mne změnila k lepšímu (tedy, teď vypadám, že se chlubím a že jsem byl předtím darebák....). Ale díky tomu, že jsem dokázal převyprávět události svého dospívání, jsem odemkl dveře třinácté komnaty, strhl závěsy z oken a pustil do pokoje světlo nového života. Tak trochu potom i v pokračování Oběti milostného nerozumu. A v románu Světlo mé samoty-příběh Sáry Wittensbergové jsem pak už vytvořil koncept nového myšlení, ale jen ve třetím plánu, jaksi „mezi řádky“. Ale je tam.