Věk X - Šachovnice bohů od Richelle Mead (MINIRECENZE)

Téma: Od Richelle Mead jsou někteří čtenáři zvyklí na Young Adult upíří romanci z prostředí Vampýrské akademie, jiní na trochu dospělejší Sukubu. Myslím, že pro obě skupiny čtenářstva autorka docela překvapila výběrem tématu pro svoji novou sérii a ukázala, že dokáže napsat i slušný dystopický příběh. Příběh ale není úplně tím, co by se od dystopie mohlo čekat. Můžete tam nalézt jakési nové uspořádání států a nový systém – jistě, to je základ. Autorka k tomu ale navíc přidává mytologii a rituální vraždy, což je rozhodně zajímavé téma pro novou sérii.

Čtivost: Věk X mě samotnou překvapil počtem stran a „bichlivostí“. Knížka takové délky potřebuje neustále ubíhající a napínavý děj, aby čtenář u příběhu neklimbal. Kniha se velmi rychle rozjíždí a čtenář tak nemá problém zajet do kolejí daného světa. I přesto byl ale Věk X místy velmi táhlý a nudný, což bylo po Richellině Vampýrské akademie velké zklamání – tam si totiž člověk rychle zvykne na perfektní zápletku a dobrou návaznost příběhu.

Autorčin styl: V tomto ohledu není Richelle co vyčíst. Ten, komu se líbily její předchozí knihy, určitě ocení, že si ponechala svoji osobitost a dokázala hodně dobře zpracovat zákony a strukturu světa, který vytvořila (což byla ostatně vždycky její přednost). V příběhu je jasně vidět rozdíl mezi jejími knihami pro teenagery a dospělé a čtenář tak musí ocenit její všestrannost.

Atmosféra: Dystopický svět se zapojením mytologie a Bohů a rituálních vražd je rozhodně téma, které by mělo mít silnou atmosféru. Věk X je začátkem velmi slibné série a už do začátku první knihy na Vás dýchne prostředí RUNA (Republic of United North America) a striktnosti, která je tomu místu vlastní.

Postavy: Mae je členkou nejelitnější jednotky v armádě. To znamená znamenitá kick-ass hrdinka (v těch se asi Richelle vyžívá), která často v příběhu působí trochu křečovitě a jako stroj. Vzhledem k jejím vylepšeným reflexům a schopnostem by to možná měla být dobrá věc, na mě ale působila v knize hodně nepatřičně.

Justin je Maein pravý opak – je lehkovážný, pije a užívá si dámské společnosti. I přesto všechno ale hluboko v něm dřímá touha vrátit se zpátky domů do RUNA, odkud byl vyhoštěn do exilu. Jeho nátura rozhodně příběh trochu oživuje, i tak mi ale nesedl tak dokonale, jako jiní hrdinové Richelliných knih.

Hodnocení: Věk X – Šachovnice bohů má velký potenciál a jak známe Richelle, rozhodně bude schopná tento potenciál využít. Téma knihy je skvělé a pro všechny, kteří mají rádi dystopie a nebojí se přečíst si jednu v trochu „dospělejším“ duchu, mohu knihu doporučit. Za sebe ale musím uznat, že mi příběh nesednul a hrdinové mi nepadli zrovna do oka, proto mi Šachovnice bohů přinesla spíš zklamání, než radost z přečtení.

6/10

Knihu můžete koupit zde

Zdroje obrázků:

http://www.deviantart.com/art/Mae-Gameboard-of-the-Gods-377393587

http://www.deviantart.com/art/Gameboard-of-the-Gods-447049785

!Mockrát děkuji nakladatelství Domino za poskytnutí recenzního výtisku!

Krvavá cesta by Moira Young (RECENZE)

Ve zkratce:
Krvavá cesta je dystopie, tudíž se k ní automaticky váže jakýsi zkažený vládní systém a méně či více romantická zápletka. Autorka si taky vybrala poměrně zajímavé místo, kam celý děj umístila – poušť. Tím si práci poměrně ztížila, ale skvěle se s tím poprala a dokázala čtenáři přesvědčivě ukázat, jak těžké je, se v takových místech pohybovat. Někteří by mohli říct, že se zápletkou si tak přesvědčivě neporadila a je pravda, že zvolila spíš bezpečnější půdu, ale nakonec dokázala příběh rozvinout nečekaným směrem.

Zaujme:

Jestli něco u Krvavé cesty vyniká, bude to právě atmosféra. Prostředí se neustále mění a ať už se zrovna hlavní hrdinka pohybuje v poušti, v lese, v horách nebo kdesi ve městě, má každé místo svoji specifickou atmosféru. Čtenář má zaručeno, že ještě dlouho po přečtení bude vědět, co se kdy stalo a že se mu děj takzvaně nerozmaže.

Malé mínus:
Dá se říct, že se v knize se střídají ty čtivé chvilky s těmi méně čtivými. Zjednoduše řečeno jsou tu části, kdy se pořád něco děje a naopak části, kdy se toho zas tolik neděje. Alespoň pro mě to ale na kvalitu příběhu nemělo moc vliv, protože jsem věděla, že jestliže teď je zrovna děj klidnější, brzy přijde něco, co ho zase oživí.

Autorčin styl:

Autorka má rozhodně pohodový, moc fajn styl psaní. Její kniha se čte rychle a čtenář z ní má zážitek ještě na dlouho. Bohužel se mi u Moiry Young ale nepodařilo najít žádné specifikum, které by její psaní odlišovalo. Jistě, píše poutavě, ale kdyby mi někdo dal přečíst úryvek z její jiné knihy a řekl mi, ať poznám, kdo ho napsal, nevěděla bych.

Postavy:

V Kravavé cestě se můžeme setkat především s hlavní hrdinkou Sabou, jejím bratrem Lughem, malou sestrou Emmi a Jackem – klukem, kterého Saba potkává na své cestě. Zajímavý a krásný je vztah Saby a Lugha. Jsou to dvojčata, ale každý je jiný. Lugh je jako den, Saba zase jako noc. Saba je odhodlaná udělat pro jeho záchranu všechno a to z ní na jednu stranu dělá nesmírně statečnou. Na druhou stranu její chování k druhým tak hvězdné není. Bývá sobecká, často nepříjemná, tvrdohlavá. Hlavní hrdinka, kterou by čtenář občas rád přizabil. Ale je to koneckonců jen člověk a toho také ze všeho nejvíce napodobuje.

Hodnocení:
Krvavá cesta uhrane fanoušky dystopií, to je jisté. Mám ale určitý dojem, že by si ji mohli oblíbit i čtenáři, kteří dystopie normálně nečtou. Není to totiž typický příběh o nápravě špatného systému a změně lidských předsudků, hlavní složkou je to, kam člověk dokáže zajít pro osobu, kterou miluje a kterou zná celý život. Za mě spokojenost – pěkný příběh s klasickými prvky dystopie, který nezklame, pokud hledáte pohodové čtení. Druhý díl (Pustina) s radostí přiřadím na svůj wishlist.

7,5/10

Zdroj obrázků

Knihu můžete koupit zde

Trailer:

Jsem zlomená by Tahereh Mafi (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem:
Na druhý díl této série jsem čekala už od té doby, co jsem přečetla poslední slovíčko toho prvního. Zamilovala jsem si autorčin styl psaní i Juliettin příběh, takže přečtení druhého dílu bylo pouze otázkou času.

Můj názor:
V případě tohoto příběhů se mi ještě nestalo, že bych našla čtenáře, který by byl z knihy rozpačitý. Na pochybách. Někde „uprostřed“ cesty. Buď si knihu lidé zamilovali, nebo ji úplně odsoudili. A pokud patříte do té první skupiny, jedno je jisté. Ani druhý díl vás nezklame. Velká část knihy – ostatně stejně jako Jsem roztříštěná – je obsažená v Juliettiných myšlenkách. Je to samozřejmě přirozené, protože ona je ta, která příběh vypráví. Je ale pravda, že v tomto díle bylo ještě méně dialogů, než v tom předchozím, a tak se čtenář může vším tím Juliettiným přemítáním a rozmýšlením cítit trochu obklopený.

Na druhou stranu sledovat Juliett jak nad něčím přemýšlí, je rozhodně úplně jiná podívaná, než u ostatních hlavních hrdinek. Má to jeden jednoduchý důvod. Autorka pomocí Juliett komunikuje se čtenáři naprosto neuvěřitelným, revolučním způsobem, který je už pro Tahereh typický. Dokázala něco skvělého a to vytvořit originální příběh z něčeho ne zas až tak originálního. Protože když se nad tím člověk zamyslí, co je na Juliettině příběhu tak jedinečného? Pouze to, jak ho autorka předložila nám čtenářům – krásnou, svým způsobem „nesrozumitelnou“ cestou.

A že ani v tomto dílu autorka nezklamala. Její jedinečnost je patrná na každém jediném slovu. Už z několika stran musí čtenář poznat, jak zajímavý člověk autorka je a jak zvláštně – v tom dobrém slova smyslu – to má v hlavě srovnané. Napětí, zvraty, tajemství, promyšlené ukryté polopravdy a pravdy. To všechno dokázala bez sebemenších problémů do příběhu natěsnat. Nedokážu si ani představit, jak muselo být složité příběh tak propracovaně vymyslet – tak, aby na sebe všechno navazovalo a dávalo smysl.

A když už tady tedy tak vychvaluji všechny částečky knihy, možná bych mohla přejít i k postavám, co říkáte? Tento díl se ukáže pro všechny postavy jako přelomový. Juliett se musí smířit s tím, co je a naučit se, jak respektovat sebe i ostatní. Zdá se mi, že ušla poměrně dlouhou cestu a od prvního dílu určitě dospěla.
Ve Jsem zlomená nám také vzniká nový, zvláštní vztah, který je v mnohém neskutečně odlišný než ten, který se rozvíjel v prvním dílu – a přesto je svým způsobem krásný. Warner v něm hraje hlavní roli a já musím upřímně říct, že jsem si toho chlapíka oblíbila. Je zvrhlý, je brutální, ale má jiskru, kterou mít Adam nikdy nemůže. Ten se v tomto díle nikam dál neposunul, nic se nenaučil, z ničeho si nevzal ponaučení. Zdá se, že se zarazil na jednom místě a proto se z něj stává jedna z těch „nemastných, neslaných“ postav.

Hodnocení:
Jsem zlomená – vlastně celá tato série – se pro mě stala klenotem. Ráda si knihy čtu stále dokola a dokola, protože vím, že se mi nikdy nemohou omrzet. Krásně se čtou, jsou napínavé, překvapivé, plné zvratů a překvapení. Nabité emocemi. A i když nemohu říct, že by druhý díl nějakým způsobem – ať kvalitou nebo slohem – překonal ten první, jeho čtení jsem si neuvěřitelně užila a mohu ho jenom doporučit.

9,5/10

Zdroj obrázků: deviantart a tumblr.com
Knihu můžete koupit zde

Reset by Amy Tintera (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem:
Nevím jak pro ostatní, ale pro mě byla kniha na první pohled naprosto nevýrazná a obyčejná. Když jsem ji uviděla v edičním plánu Egmontu vůbec jsem si nemyslela, že by to snad mohla být Young Adult. A co ještě potom, když jsem se donutila přečíst si anotaci, to bylo překvapení, když jsem zjistila, že by se mi vlastně Reset mohl hodně líbit. Za mě tedy přečtení poněkud neplánované, ale určitě stálo za to.

Můj názor:

Abych začala od toho úplně nejprvotnějšího. Námět. V poslední době najdeme na trhu spoustu knih, které od sebe navzájem kopírují náměty, autoři vůbec netroškaří s 'kradením' nápadů. Potom jsou tu také knihy, které převzaly určitý nápad, ale celková zápletka, děj a dějová linka je úplně jiná. Mezi tyto knihy patří i Reset. Vize toho, že se lidé po jakési 'nákaze' probudí z mrtvých není příliš nová. Podívejme se třeba na Les rukou a zubů. Ale zpracování, na tom autorka zapracovala. Dala do příběhu spoustu nových věcí a prvků, které ho kompletně oddělily od jiných podobných příběhů. Lidé ze kterých se stanou 'roboti' bez citů? Super! Nápad je poutavý a nadějný určitě i do budoucna, autorka s ním totiž bude moci skvěle pracovat.

Co se zpracování týče. Jak už jsem psala, nápad je skvělý a rozhodně se to jen tak nikde nevidí. Bohužel pro mě bylo trochu zklamáním, jak autorka vše v knize vykreslila. Jako by se bála zajít pod povrch, pořádně zavrtat do nejniternějších detailů příběhu. Nedá se totiž říct, že bych mohla říct, že byla kniha napsaná špatně, vyprávěná špatně nebo popsaná špatně. Všechno tohle bylo dobré, ale ne skvělé. Pro mě svým způsobem povrchní a neosobní.

Příběh má jedno velké plus a to je čtivost a chytlavost. Myslím, že pozorný čtenář se dokáže do Resetu začíst téměř okamžitě a v porovnání s jinými knihami ho rychle přečíst. Autorka scény neprotahuje, nenatahuje, nechává jim přirozenou délku, takže nejsou pro čtenáře nudné. Příběh ale - ačkoli se hezky čte - je v některých částech trochu monotónní a odehrává se až příliš dlouho v jednom prostředí.

Už v anotaci si můžeme přečíst, že Reseti jsou lidé, kteří 'vstali z mrtvých' a z větší části by měli postrádat city. V tomto ohledu postavy každého čtenáře, který skutečně čeká lidi bez citu, zklamou. Hlavní hrdinka Wren - která má být údajně nelítostná - měkne už po padesáti stranách a motýlci se jí v břichu objeví snad u sedmdesáti. Mužský hlavní hrdina Callum na druhou stranu dokáže náladu trochu spravit. Naprosto pohodový, v některých částech vtipný týpek, snažící se vyrovnat se svým novým životem. Určitě dávám palec nahoru.

Hodnocení:
Jak už jsem psala v jednom odstavci výše, nemám, co bych knize mohla vytknout, ale není tu také nic, co bych mohla vyloženě vyzdvihnout. Nechci říct, že je kniha průměrná, to určitě ne, ale chyběla tomu jiskra. Možná to chtělo více napětí, nebo nečekaných zvratů. Příběh byl skutečně v některých částech jednoduchý, často až naivní. Způsob, jakým kniha skončila byl milý, ale aby se kniha ze statutu 'dobré' dostala na 'skvělou' chtělo to ještě malinko víc.

7,5/10

Trailer ke knize:

Zdroj obrázků zde a zde

Knihu můžete koupit zde

!Mockrát děkuji nakladatelství Egmont za poskytnutí recenzního výtisku!

Legenda by Marie Lu (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem:

Legenda je hodně známá jak v zahraničí, tak teď už v Česku. Když ji naše nakladatelství CooBoo vydalo, neměla jsem možnost pořídit si ji hned, ale když jsem viděla, jak ji lidé chválí, vyburcovalo mě to k tomu, si ji koupit. Vypadalo to skutečně zajímavě, a jelikož já dystopie ráda, vážně jsem se na knížku těšila.

Můj názor:

Kniha začíná vyprávěním Daye. Ano, i tato kniha je jedna z těch, kterou můžeme číst z dvou úhlů pohledu. Je to určitě něco, co knihu oživí a člověk si tak může udělat obrázek o tom, jak svět, který autorka vytvořila, působí na různé druhy lidí. Já mám tento druh vyprávění vážně ráda a i Legendě to dodalo jistý šmrnc. Legendou nás provází Day – známý zločinec Republiky- a June, velmi nadaná dívka, budoucí vojenská velitelka s vysokým postavením. Příběh je zvláštní právě tím, že hlavní hrdiny tvoří naprosté protiklady.

Dystopické knížky se odlišují hlavně tím, že autoři a autorky si dali tu práci s vytvořením kompletně nového světa se zbrusu novými pravidly, zásadami a vedením. Většinou nás tyto knihy baví právě proto, že si můžeme představovat svět jinak, než je teď. Vytvořený svět v Legendě je bezvadně vymyšlený, ale pro člověka, který už četl hodně knih tohoto druhu by mohl být předvídatelný a ne zas tak originální a překvapivý. Možná jste si totiž mohli všimnout, že knihy tohoto druhu mají jednu velikou spojitost v linii příběhu – nějakou revoluci či převrat. Legenda také není výjimkou. Zda je to pro člověka klad či zápor, je už jednoduše podle vkusu.

Stejně jako se na obálce knihy zezadu píše, kniha je skutečně plná napětí, nepřetržité akce a nečekaných zvratů. Určitě se budou bavit lidé, kteří mají rádi trochu kratší příběhy (ano, Legenda je docela tenounká a navíc je popsána poměrně velkými písmeny) s mírnou detektivní zápletkou a malou špetkou romantiky. Linie knihy je docela jednoduchá, nedá se říct, že bych se přímo u čtení nudila, ale nečekalo tam na mě moc překvapivých závěrů. Hádám, že je to tím, že už mám takové knihy načtené a dokážu odhadnout, co se stane. Myslím ale, že právě ta detektivní zápletka společně s neobvyklým systémem Republiky, zajímavými postavami tvoří pěkný, milý příběh, který se přečte jedním dechem.

Překvapilo mě, že autorka dokázala vytvořit charaktery tak strašně striktní, které se skutečně držely toho, čemu věřily. Moc se mi líbilo využití všech technických vychytávek, které Marie Lu do textu zahrnula a znalost, kterou měli hlavní hrdinové v tomto oboru. Bylo vidět, že si skutečně dala záležet.

June, byla velmi obyčejná, ale zároveň skutečně výjimečná. Byla vystavená vlivu lidí z vyšší společnosti a pořád jí na ramenech tížila povinnost chovat slušně a poslušně. I přesto ale měla svoji hlavu a i když se snažila chovat jako nelítostný voják, bylo stále vidět, že je to jen obyčejná 15-ti letá holka, která přišla o všechny, které milovala.

Day byl skutečně rebel každým coulem. Líbilo se mi, jak se choval, za co bojoval. Měl srdce na pravém místě a jeho ochota obětovat se byla skvělá.

Hodnocení:

Když to vezmu dokola a dokola, užila jsem si Legendu, jak jen to šlo a dobrodružství, které hlavní hrdinové prožívali, jsem ráda zažívala s nimi. Bohužel ale nemůžu říct, že by mě kniha příjemně překvapila. Pro mě to byl lepší průměr a čekala jsem skutečně víc. Příjemné čtení, pro mě ale ničím výjimečné.

Každopádně si ale myslím, že Legenda si našla a ještě najde spoustu fanoušků, protože má specifickou strukturu, která ale nesedne každému.

7/10

Trailer ke knize:

Zdroj obrázků

Knihu můžete koupit zde

Rezistence by Veronica Roth (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem

Tentokrát bude odpověď na tuhle otázku poměrně jednoduchá. Ačkoli jsem se úporně snažila se od této série po prvním dílu odtrhnout a konečně se vrhnout na všechny ty recenzní výtisky co mám doma, jednoduše jsem to nakonec musela vzdát. Divergenci jsem si naprosto zamilovala a díky ní taky dala šanci většině ostatních dystopií. Že si přečtu druhý díl, byla jistota.

Můj názor:

Měla jsem trochu obavy, když jsem knihu začínala číst, protože jsem všude možně četla rozporuplné názory na její kvalitu. Někteří si stáli za tím, že byla Rezistence stejně dobrá jako Divergence, někteří naopak knihu mírně zavrhli a říkali, že je zklamala. Já jsem v průběhu čtení pořád čekala na ten zkrat, kdy se objeví něco, co fanoušky tak pobouřilo, ale nakonec jsem to nenašla. Čtení druhého dílu jsem si užila stejně, jako čtení prvního.

Pro mě má tato série, a zvlášť Rezistence, jednu neocenitelnou vlastnost, kterou člověk u každé knížky nenajde. A to je ta atmosféra. Ten pocit, když knihu čtete. Jak Vás zamrazí při každé děsivé situaci, žaludek se stáhne, když některá postava zahyne, oči se rozzáří, když jsou na scéně hlavní hrdina a hrdinka. Ne každá knížka Vám sedne, ať je jakkoli dobrá nebo kvalitní. Tohle je jednoduše na každém z nás. Stejně jako máme každý rádi jiný žánr knihy, je tomu stejně i u každého jednotlivého díla. Takže ano, já si knížku užila i přes malé drobnosti, které mi vadily. Protože jsem si zamilovala ten pocit, který jsem při čtení měla.

Veronica Roth má neskutečný talent, co se popisování týče. Ačkoli příběh vyprávěla Tris- drsňačka, která si ne zrovna často připouští nějaké emocionální výbuchy- kniha byla právě po té emoční stránce výborně vybarvená. Tady jde vidět, že hlavní hrdinka nemusí být nutně ukňouraná a přecitlivělá, aby dokázala v lidech probudit nějaké pocity.

Teď se pomalu dostávám k těm několika málo záporům, které mi čtení trochu ztěžovaly a znepříjemňovaly. Často se Rezistenci vytýká, jak se postavy chovaly, jak spolu mluvily a komunikovaly. V tomhle bodě tedy musím souhlasit s blogery, které kniha zas tak neoslnila. Je pravda, že jsem se čas od času pozastavovala nad Tris a Tobiasem, nebo vlastně kteroukoli jinou postavou. Způsob, jakým se chovali a cesta, jakou se jejich myšlenky ubíraly, byla často dost nelogická a já jsem naprosto nechápala, jak k takovému, či jinačímu závěru dospěli. Probíhaly konverzace ne úplně přirozené, spíš jako by spolu mluvili nějací mladší umínění sourozenci, než skoro dospěli lidé, kterým jde o život.

Hodnocení:

Rezistence pro mě opět byla jednou z knih, která mi ukázala, co je opravdu důležité a jak člověk občas musí přinášet vlastní oběti, aby pomohl svým přátelům a rodině. Dokázala a potvrdila, že lidé opravdu mají svědomí, jen se občas bojí ho zapnout a používat. Užívala jsem si veškeré citáty a epické momenty nabité jiskřivým napětím, láskou a odhodláním. Teď ještě nějak zabít ten čas, který zbývá do českého vydání třetího dílu!

9/10

Trailer ke knize:

Pohled na sérii:

Zdroj obrázků zde

Knihu můžete koupit zde

Divergence by Veronica Roth (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem 

Abych pravdu řekla, číst Divergenci jsem vůbec neměla v plánu. Nikdy jsem na knihu neslyšela nějakou extra velkou chválu, moc recenzí jsem na ni taky nepřečetla, prakticky jsem ani nevěděla, o čem pořádně je. Byla to jen jedna z mnoha dystopií, které v posledním roku zavalily naši matičku Zemi. Důvod, proč jsem si knihu přečetla, je potom naprosto triviální. Prohlížím si takto jednou výtvory ke knize Jsem roztříštěná na deviantart.com a najednou narazím na vážně pěkný obrázek z nějaké knihy. Říkám si, to by nemuselo být špatné, co to asi bude? A ejhle, Divergence. Musím se přiznat, že první věc, která mě na knize zaujala, byl hlavní mužský hrdina, Čtyřka.

Můj názor:

Pět různých způsobů života, jedna volba, které může změnit nebo zničit tvůj život a jeden drsňák- Divergence.

Můj první dojem z knihy byl naprosto ohromující. Dá se říct, že to byla láska na první pohled. Hned po několika stranách jsem věděla, že se mi to bude líbit. Okamžitě mě upoutal vytvořený svět a jeho pravidla. Naprostá odevzdanost, s jakou lidé přijímali svůj osud a obezřetnost, s jakou si vybírali, jak bude vypadat zbytek jejich života. Líbila se mi celá společnost, pečlivě uspořádaná a poukazující na všechny špatnosti, které bohužel nebyly jen knižním výmyslem. Tento svět prakticky kopíroval náš, s důrazem poukazoval na naše špatné vlastnosti a návyky, se kterými se pereme každý den. Svět, ve kterém žijeme, není o moc jiný, než byl svět v Divergenci. Možná právě proto působí zároveň tak reálně a neskutečně.

Do této situace postavila autorka hlavní hrdiny a vytvořila tak bezvadné charaktery bojující se svými problémy i se svým vlastním já. Poukázala na to, jak se každý den pereme o trochu porozumění, o uznání a o možnost někam zapadnout.  Tris, Čtyčka, Christina, Will… Každý z nás se může lehko promítnout do role kohokoli z hlavních hrdinů. Pro každého se najde postava, která ztělesňuje jeho samotného a problémy, kterým čelí. Tris během knihy prošla totální změnou osobnosti a mě jednoduše bavilo u toho být. Koukat, jak autorka nechává jednotlivé vlivy, aby postavy měnily a přetvářely, jak je nechává vyrůst, je skvělá podívaná a já si ji užila. Čtyřku jsem si užila od začátku až po konec. Každá jeho verze mu nesmírně slušela a ukazovala nám ho trochu z jiné strany.

 

Nikdy bych neřekla, že mě Divergence takto chytne, ale musím si přiznat, že jsem příběh hltala po stranách a užívala si ho. Temné prostředí Neohrožených, i nesobeckost Odevzdaných. Dokonce mě kniha tak chytla, že mě příběh pronásledoval i ve snech a musím říct, že to byl po dlouhé době jediný sen, který mi v hlavě dával smysl.

Možná jsem čekala něco malinko jiného, možná trochu více té romance než brutality, ale asi je to to, co Divergenci odlišuje od ostatních knih. A já jsem za tu odlišnost ráda. Málo knih je totiž v poslední době odlišných a originálních.

Hodnocení:

Divergence je kniha o strachu, o iluzích, o ryzí lásce k jediné osobě i k rodině. Je plná napětí, dobrodružství a touhy ochutnat život se všemi jeho klady a zápory. Ukazuje nám, že naše rozhodnutí nám opravdu mohou často změnit život a že ta změna nemusí být jednoduchá. Poukazuje na to, že je normální mít strach a že je důležité najít v sobě odvahu. Takže přečtěte si Divergenci- pokud se nebojíte. 

9/10

Pohled na sérii:

Zdroj obrázků

Knihu můžete koupit zde

Deklarace smrti by Gemma Malley (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem

Spousta z nás si už asi všimlo, že Fragment v roce 2013 pěkně válí a nenechává se zahanbit od ostatních nakladatelství. Musím přiznat, že jsem sama byla překvapená, kolik skvělých knih se chystá vydat. Skoro to vypadá jako soutěž mezi nakladateli o nejvíce úspěšných česky vydaných knih. Já jako správný zvědavec jsem do kolonky „Vyjde do 30-ti dnů“ na stránce Fragmentu nakukovala často, až jsem jednoho dne objevila připravovanou Deklaraci smrti. Tehdy jsem neměla ani tucha o tom, že jde pouze o druhé vydání Přebytečných. Ale stačil pohled a já věděla, že si to chci přečíst.

Můj názor:

Deklarace smrti pro mě znamenala menší výhybku z řady dokonalých příběhů. Je to jedna z knih, u které jednoduše nevíte, co si počít. Některé scény Vás ochromí a máte pocit, jakoby je napsal někdo úplně jiný, než zbytek knihy, někdy naopak máte chuť práskat hlavou do zdi nad triviálností situace. Je to příběh, který se alespoň pro mě řadí do škatulky lepšího průměru. Jednoduchý, ale přece zajímavý. 

Vždy obdivuji, jak mají někteří autoři schopnost vymyslet naprosto uvěřitelný svět, který až překračuje hranice lidské myšlení. Nápad je vždy jedinečný a čtivý jde už jen o to, jaký autor ukáže potenciál a příběh rozvine. V tomto případě nápad byl opravdu dobrý a prostředí propracované skvělé. Atmosféra byla příhodná a místo, kde se příběh odehrával tomu dodával jiskru. Autorka dokonce i ve správných místech zabudovala překážky, zvraty a nebezpečí. To všechno ale v hodně malém množství. Chtělo to více napětí, více čtenářovy chuti držet palce hlavnímu hrdinovi, více všeho. 

Čtení bylo občas ztěžováno jedním prostým faktorem - rozhovory. Nevím, zda je to špatným překladem, nebo zda takto byla knížka napsaná už i v angličtině, ale rozhovory byly nesmírně strojené a hlavní hrdinové ztělesňovali spíš desetileté, než patnáctileté.

Musím přiznat, že i přes tyto fakty se kniha četla víc než dobře a hlavně rychle. Určitý vliv na to má zřejmě i formát, v jakém je napsaná. Písmena na stránkách mi přišly o něco větší než v ostatních knihách. Ačkoli se také prakticky nic nedělo, mělo to specifickou atmosféru a emoce. Jak už jsem zmiňovala, prostředí bylo vybudované dobře, navíc zasazené do správných konfliktů.

Hodnocení:

Velmi milý, ale naivní příběh dvou 15-ti letých lidí, hrajících si na dospělé. Vzpoura systému, obětování, mladí lidé honící se za přežitím - příběh vlastní všem dystopiím. Kniha měla osobnost, i přesto jí ale chybělo něco, co by ji na jednu stranu přiblížilo ke kvalitě jiných dystopií a na druhou ji od nich nějakým způsobem odlišilo.Proto se budu držet na uzdě a ohodnotím takto:

6,5/10

Zdroj obrázků
Knihu můžete koupit zde

!Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku!

Hunger games- Aréna smrti by Suzanne Collins (RECENZE)

Proč jsem se na knihu vrhla útokem:
Musím se přiznat - ano, vím, že jsem knižní barbar - že jsem viděla prvně film. Což - a to je trochu neobvyklé - je tak trochu důvod, proč jsem knihu číst nechtěla. Věděla jsem, co se bude dít, věděla jsem, kdo umře, kdo přežije. Říkala jsem si, že kniha mně už asi nemá, co nabídnout. Sakra, já jsem se tak pletla!

Můj názor:

Jak začít. Tuhle knihu jsem vlastně vůbec neměla v plánu vzít do rukou. Chtěla jsem se vyhnout všeobecné vřavě a vycházet z davu jako ta, „která odolala Hunger games“. Jenže neustálé hodnocení pěti hvězdičkami k mému odolávání příliš nepomohlo a já byla nakonec zlomena… Knížka začíná, když se Katniss probouzí v den Sklizně. Způsob jakým popisuje svůj život, tak neskutečně krutě a zároveň vědoucně si mě získal hned na začátku. Po několika stránkách jsem naprosto ztracená. Kniha mě zaujímá tím, jak autorka dokázala vytvořit tak realistický svět. Jakoby skutečně existoval. Pravidla, řády a tresty, všechno na sebe pasuje tak hrozně živě. Občas jsem měla strach, že zničehonic otevřu oči a budu stát vedle Peety na pódiu při dni Sklizně…

Podvědomě stále srovnávám knihu s filmem, který jsem bohužel viděla dřív. Kniha ve mně už od začátku vyvolává daleko víc emocí než film. Ač jsem to vůbec neměla v plánu, protože vím, že jsem měkkota a každé ztracení mé oblíbené postavy mě strašně rozesmutní - i přes to jsem si většinu klaďáků velmi oblíbila a obdivovala jsem jak jejich odvahu, tak odhodlanost, srdečnost a bojovnost.
Ačkoli se zdá, že Hunger games jsou příběh plný krutosti, hrubé síly a smrti, najdete tam balíček tolika emocí, až se to bude zdát neuvěřitelné. Jak se v tak nelítostném světě najde stále tolik lidí, kterým zůstala lidskost? A jak si tuto lidskost uchovat? Na tohle autorka v knize také odpovídá.

U jiných knih mě nekonečné popisování situací bez dialogů většinou  nudí, tahle byla výjimkou. Bylo to tím, že se neustále něco dělo, aréna nedokázala čtenáře nechat v klidu. Byla jsem pořád ve střehu a čekala, co se stane. Skutečnost, že jsem viděla film mi v rozvinutí napětí trochu bránila, což mě mrzelo, ale nakonec to bylo zanedbatelné, vzhledem k tomu, že film se opravdu nemůže knize rovnat.

Dokonale jsem se vciťovala do příběhu, hlavně v částech, kdy už Katniss byla v aréně. Uvažovala jsem jako ona a dokázala jsem se s ní ztotožnit. To ovšem neznamená, že bych souhlasila se všemi volbami, které učinila. Často jsem ji zapřísahala, ať věci udělá jinak, ale po zpětném přemýšlení, kdy mé zvířené emoce z knihy trochu opadly jsem musela uznat, že její chování bylo logické a opodstatněné.

Hodnocení:

Čtenáři po celém světě si sérii zamilovali a já už nyní vím proč. Divokost příběhu mě strhla s sebou, jeho struktura mě bavila a nikdy mě nenechala v klidu. Hrdinové mi přišli příjemní, ačkoli Katniss nebyla přímo hlavní hrdinka podle mého gusta. Knihu jsem si užila jak jen jsem mohla a bylo opravdu těžké najít nějaké zápory. A pokud jsem je vůbec našla, klady příběhu je rozhodně přebily.

10/10